Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

1700 dnů na cestě kolem světa: VIXI

6. 04. 2015 5:01:01
- "You don't want to do that (To určitě nechceš)!" Je 2. srpen 2014. Den číslo 1700 mé cesty. Před třemi dny jsem vystál kilometrovou frontu na mexické hranici a vstoupil do země neomezených možností. Od té chvíle se všechno podělává. Vlastně to začalo už dřív. Ještě na Utile. S Ančou, Bětou, Cyrilem a Davidem. A zdaleka to nekončí. Ještě se to zrychluje. - "I have to (Musím)." Jsem mu vděčnej. Upozornil mne na nebezpečí, se kterým jsem nepočítal. Smrt žízní. Zdaleka to ale není to největší nebezpečí, co mne čeká ...

article_photo

1700 dnů na cestě kolem světa. Sedmnáctka byla vždycky moje oblíbené číslo. Moje šťastné číslo. Moje číslo. Provází mne od malička. Narodil jsem se sedmnáctého února. Bydlel v domě s číslem sedmnáct. Denně jezdil tramvají číslo sedmnáct. Bydlel na koleji sedmnáctého listopadu. V rodném čísle mám sedmnáctku dokonce dvakrát.

Sedmnáctka má ještě jednu super vlastnost. Pro Italy je to číslo nešťastné. Jako pro nás třináctka. Sedmnáctka je pro Italy znamením smrti. Když ji napíšete římskými číslicemi, dá se z nich složit slovo 'VIXI'. Latinsky to znamená: 'Můj život končí'. Sedmnáctka je prostě moje číslo. Můj trumf. I když v tomto případě to trumf nebyl.

Začalo to nevinně. Překročil jsem hranici z Hondurasu do Guatemaly a přes města Puerto Barrios a Rio Dulce mířil na sever. Spolu se skupinou Guatemalců jsem seděl u silnice a čekal. Kolem projížděly dálkové turistické autobusy. Plné. Jeden nás za úplatek 100 Quetzalů (260 Kč) na osobu vzal na stojáka.
- "Super!" řekl jsem si. "Ještě dnes se dostanu na Flores."

Autobus stoupal klikatou silnicí a házel s námi ze strany na stranu. Byl jsem po viróze, kterou jsem prodělal na konci svého pobytu na Utile. Stát a držet se v prudkých zatáčkách mi dávalo zabrat. Na čele mi vyrazily krůpěje potu. Do těch se opřela klimatizace. Foukala právě na mou hlavu. Cestující na sedadlech od ní byli daleko. Stojící Guatemalané taky. Já byl o hlavu vyšší. Kombinace zpoceného čela a proudu ledového vzduchu byla hrozná. A to měla jízda trvat ještě čtyři hodiny. Po dvou hodinách už se to nedalo. Zašel jsem za řidičem, ať mi zastaví.

Projížděli jsme zrovna městečkem Dolores v blízkosti menších archeologických vykopávek. Byly v ideální vzdálenosti 7 km, tak akorát na denní výlet. I když se taxikáři dušovali, že jsou 20 km daleko a jinak než taxíkem se tam nedostanu.
- "Super!" řekl jsem si. "Zítra tam zajdu a konečně budu zase trochu chodit." Na Utile jsem prakticky nechodil. Při potápění člověk namáhá jen zádové a páteřní svaly, o kterých jinak ani neví, že je má. Nastal čas vrátit se do normálu.

Ráno jsem se sbalil a vyrazil k ruinám. Po deseti minutách se spustil tropický liják. Od ztráty své nepromokavé bundy v Peru nejsem na lijáky vybavený. Vrátil jsem se do hotelu a na ruiny se znovu vydal druhý den. Liják se spustil už po pěti minutách. Tak zase zpátky. Další den pršelo pro jistotu hned od rána. Vzdal jsem to a odjel na Flores. Taxikáři měli pravdu. Bez taxíku jsem se na vykopávky nedostal.

article_photo

Flores je malebné turistické městečko na ostrůvku na jezeře Petén Itzá. Za jezerem se rozléhá už jen džungle poloostrova Yucatan. A právě ta byla mým cílem. Tam, daleko od lidí, uprostřed pralesa, se nachází největší mayské pyramidy na světě. To místo se jmenuje 'Mirador'. Vyhlídka. I když tam žádná vyhlídka není. Když vylezete na vrchol pyramidy, všude kolem uvidíte zase jenom džungli. V dálce zahlédnete několik míst, vyčnívajících nad okolní lesy. Jsou to další pyramidy a kontrolní stanoviště, přes která si kdysi Mayové posílali zprávy.

Na Mirador neexistuje doprava. Musíte tam pěšky. Dva a půl dne tam a dva a půl dne zpátky. Dojel jsem do vesničky Carmelita na hranici pralesa a najal si průvodce a koně. Kůň nesl moskytiéry, houpací sítě, jídlo na týden a hlavně velký kanystr s vodou. Voda je totiž na Miradoru problém. Žádná tam není. Je to jeden z důvodů, proč se z něj ještě nestalo populární turistické místo. Jsou to stále jen vykopávky. Než sem začnou jezdit miliony turistů, budou se všechny pyramidy muset vyhrabat a zrestaurovat. Současným tempem to bude hotové asi tak ... za tisíc let.

Guatemalská vláda nemá na rekonstrukce peníze a tým archeologů platí jen na dva měsíce v roce. Limitujícím faktorem je voda. Nikde poblíž neteče, žádná silnice tam nevede a doprava vrtulníky by byla neúnosně drahá. Tak se čeká na začátek dešťového období. Dešťová voda se chytá do plachet a plní se s ní kanystry, ze kterých pijí pracující na vykopávkách. Na druhé straně - práce a restaurování v dešti není úplně příjemná věc. Nehledě na komáry.

Mimo období rekonstrukcí bydlí na Miradoru jen několik guatemalských hlídačů, kteří vykopávky chrání před vandaly a vykradači hrobů. Kromě nich jsem tam byl jen já s průvodcem. Právě začalo fotbalové mistrovství světa v Brazílii, tak jsme s nimi před několika zápasy vylezli na vrchol pyramidy, kde byl nejlepší příjem, a v rádiu poslouchali latinskoamerický komentář zápasů. I se známými minutovými výkřiky:
- "Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!"

Na Miradoru platí prohibice. Absolutní zákaz alkoholu. Pokud by byl některý z hlídačů nebo dělníků přistižen s alkoholem, byl by okamžitě propuštěn. Kromě alkoholu je na celém nalezišti zakázána ještě řada dalších věcí: cigarety, marihuana, drogy, oheň, vozidla, zbraně, luky a třeba i praky. Po praku jsem tam ze srdce toužil. Koruny stromů byly plné opic a když jsme lezli po pyramidách, házely po nás ovoce, kusy dřeva a všechno, co jim přišlo do ruky. Tak vysoko jsme bez praku nedokázali dohodit a museli jsme zbaběle utéct.

V dobách největší slávy žily na Miradoru desetitisíce Mayů a rozléhal se na ploše více než šestnácti čtverečních kilometrů. Nejvyšší pyramida El Tigre měří přes šedesát metrů. Je jako osmnáctipatrová budova. Musíte ale zapojit svou představivost. El Tigre je totiž stejně jako ostatní pyramidy stále ještě zahrabaná v hlíně a porostlá trávou a stromy.

article_photo

Z Miradoru jsme se po dni pochodu starou cestou Mayů zašli podívat ještě na pyramidy v Nakbé a pak už džunglí spěchali zpátky do civilizace. Šel jsem první a protože to bylo daleko, šel jsem rychle. Nijak pozorně jsem před sebe nekoukal, když jsem se najednou uprostřed kroku zastavil. Tak tak jsem udržel rovnováhu, abych nepřepadl dopředu. Na místě, kam měla moje noha došlápnout, byl had. Mně dobře známý had.

- "Muerte (Mrtvý)!" vykřikl můj průvodce a strhl mne zpátky.
- "Muerte?" zeptal jsem se. "Super. Jestli je mrtvý, klidně jsem na něj mohl šlápnout."
- "Ty bys byl mrtvý" vysvětlil průvodce, "kdybys na něj šlápl." Mačetou usekl větev, očesal ji od listí a několika prudkými údery hada rozšvihal. Byl to můj starý známý - Labaria, Botrops Atrox. Největší zabiják lidí v severní i jižní Americe. I náš kůň by prý chcípnul, kdyby ho uštkl. A my jsme byli ještě 20 km od vesnice. Jen zázrakem jsem si ho všiml. V listí uprostřed cesty byl prakticky neviditelný.

V Carmelitě pak už všechny zajímalo hlavně mistrovství světa ve fotbale. Myslel jsem, že 'Pay per view' je výmysl západní civilizace. V Carmelitě spolehlivě funguje už léta. V hospodě tu mají televizi i satelit. Co nemají, je elektřina. Chcete se dívat na zápas? Zaplaťte. Asi 50 Kč stál benzín, který v generátoru stačil na dvě až tři hodiny sledování zápasu. Platil ten, kdo měl zrovna peníze.

Na mistrovství světa nehráli Češi ani Slováci, tak jsem neměl komu fandit. Jen jednomu týmu jsem z celého srdce nefandil. Proto mne potěšilo, když mi vesničané sdělili výsledek předchozího zápasu: Anglie-Itálie 1:0.
- "Super!" byl jsem nadšený. "Italové vypadnou hned ve skupině!" Když nemám favorita, tak nějak automaticky fandím Anglii. Kvůli královně. A britskému humoru. Ale hlavně, že prohráli Italové. To jsem ještě netušil, že si Guatemalci výsledky nepamatují a čísla si zásadně pletou.

Jaké bylo moje zklamání, když jsem se dozvěděl skutečný výsledek: Anglie-Itálie 1:2. Úplně mi to otrávilo mistrovství. Balotelli ještě prohlásil, že chce polibek od anglické královny, když pomůže Anglii k postupu vítězstvími nad Kostarikou a Uruguayí. Parchant ... Nálada se mi vrátila, když Itálie s Kostarikou prohrála, Suaréz ukousl Chellinimu kus ramene a o minutu později dala Uruguay vítězný gól. Italské primadony jely domů. Měl si to rameno ale trochu opéct. Není nad dobře propečený italský steak!

Mirador byl jen jeden z důvodů mé návštěvy severní Guatemaly. Ten druhý byl Tikal. Dokonale zrestaurované mayské pyramidy na kraji džungle. Moc jsem od nich nečekal, protože místa plná turistů nemám moc v lásce. Jenže Tikal mne ohromil. Ze všech pyramid, co jsem ve střední Americe navštívil, absolutně nemá konkurenci. Úžasné místo. Můžete tam lézt na pyramidy a toulat se po ruinách klidně celý den.

article_photo

Z Tikalu jsem odjel na jih do Antiguy, pod třemi sopkami umístěného architektonického skvostu Guatemaly. Překrásné, čisté a velmi neguatemalské městečko. Potkáte tu pomalu víc turistů, než místních. V hostelu tam na mne čekal balíček z Česka s náhradním Psionem. Dostal jsem ho půl roku po rozbití toho předchozího. Konečně jsem mohl pokračovat v psaní deníku.

Na cestách občas o něco přijdete. Něco se rozbije. Něco vám ukradnou. Ztráty jsou součástí cestování a člověk si na ně po čase zvykne. Některé přežije v pohodě, s jinými se vyrovnává těžko. Udělal jsem si rekapitulaci významných ztrát během své cesty.

První byl mobil, který mi zloděj vytrhl z ruky okýnkem minibusu v jednom temném nočním městečku v africké Keni. Měl jsem v něm všechny maily, mapy, průvodce a hlavně českou SIM kartu s přístupem k bankovnímu účtu.

Druhá ztráta byla největší. V Laosu jsem přišel o Psion, mobil, MP3 přehrávač, paměťové karty, USB flashky, ale hlavně o svůj deník a zápisky z prvního roku cesty po Asii a Africe. Včetně jejich záloh, co byly na těch USB flashkách. Tato ztráta je nenahraditelná. Dolehla na mne ale až mnohem později. V té době mi připadala malicherná ve srovnání s lidskou ztrátou, kterou jsem zrovna prožíval.

Třetí ztráta byl foťák, zrcadlovka Pentax, který mi na Novém Zélandu spadl mezi sopečné kameny na sopce Mt. Ngauruhoe. Byly na něm všechny fotky a videa z mého pobytu na Novém Zélandu.

V Brazílii jsem ztratil paměťovou kartu se všemi fotkami a videi z karnevalu v Rio de Janeiru.

V peruánské Amazonii jsem přišel o svou třísezónní nepromokavou high tech bundu a od té doby představuje mou jedinou ochranu před deštěm tenká igelitová pláštěnka.

V Kolumbii mi bandité v autobuse sebrali peníze, foťák a hodinky. V Pastu jsem pak ztratil Psion se zápisky z předchozích dvou měsíců, ale naštěstí jsem ho po pár dnech získal zpátky.

article_photo

A teď jsem byl v Guatemale. Zrovna jsem se prodíral přeplněným slepičím autobusem ke dveřím. Protáhl jsem své dva batohy a vystoupil na déšť. Autobus odjel a já si uvědomil prázdno v kapse. Mobil. Musel mi vypadnout. Nebo mi ho někdo sebral. Skočil jsem do taxíku a pronásledoval autobus. Dostihl jsem ho až na konečné. Už bez lidí. Mobil nikde.

Padlo na mne zoufalství. Koupil jsem ho v Panamě za pár tisíc korun. Nic drahého. Důležité bylo to uvnitř. Na Utile mi při potápění přestal fungovat foťák, do kterého se dostala voda. Od té chvíle jsem fotil jen na mobil. Všechno. Fotky s přáteli, s Nicem, s Carlou, se sedmnácti chycenými lvími rybami. Důležité fotky k článku 1650 dnů. A pak ty další. Fotky z výpravy k Miradoru, z Tikalu, z Antiguy ... video hada, který v džungli žral žábu ...

Hodinu jsem běhal po městě a snažil se ho najít. Pak jsem zdrcený nasedl do autobusu a pokračoval k jezeru Atitlán. Ubytoval jsem se a snažil se dovolat na svoje guatemalské telefonní číslo. A světe div se. Zvedla to nějaká paní. Lámanou Španělštinou jsem se zeptal:
- "Máte můj mobil? Moje fotky?"
- "Ano."
- "Můžeme se setkat? Zaplatím vám nálezné. Kde jste?"
- "V Chiquimule." Na druhé straně Guatemaly.
- "Super!" Byl jsem nadšený. "Zítra tam přijedu a zavolám Vám."

Spadl mi kámen ze srdce. Nepřijdu o všechny svoje fotky za měsíc a půl. Do Chiquimuly jsem přijel večer a z pouličního automatu volal svoje číslo. Zvonilo to. Ale nezvedala to. Celý večer jsem do automatu házel mince a volal své bývalé číslo. Marně. Nikdo už to nezvedl. Z internetové kavárny jsem posílal SMS, v jakém hotelu mne najde. Zbytečně. Tři dny jsem v Chiquimule čekal s nadějí. Každých pár hodin volal. Pak telefon přestal zvonit. Byl vypnutý. A já byl zase zoufalý. Po dalších dvou dnech jsem to vzdal a odjel.

Během celé cesty jsem udržoval jeden zvyk. Denní fotky. Každý den jsem si pořídil jednu svou fotku zasazenou do místa, kde jsem zrovna byl. Měl to být dokument o tom, jak se člověk na cestě fyzicky změní. Jak zhubne, přibere, získá svaly, ztratí je, opálí se, jak mu narostou vlasy, jak si nechá udělat copánky, jak si oholí hlavu dohola ... Jak se mu během několika let změní obličej. Jak přibudou vrásky. Svědectví o tom, jak člověk zestárne ...

Z této posloupnosti fotek se ale stalo něco víc. Ty fotky vypráví příběh. Když si je prohlížím, vybaví se mi, kde jsem byl a co jsem tam prožíval. Některé jsou krásné, některé jsou normální, některé jsou nudné. Ale zachycují všechno důležité, co se stalo. Všechny jsem je nahrával do galerie 'Faces' na stránkách. A přestože se na ně nikdo moc nedíval, byly pro mne symbolem celé cesty. Pravidelně jsem je spolu s mapou a itinerářem aktualizoval. Připadalo mi, že dokud je udržuju, žiju. A tato cesta trvá.

Když jsem přišel v Laosu o veškerou elektroniku, foťák s fotkami mi zůstal. Když jsem přišel na Novém Zélandu o foťák, pár fotek mi zůstalo v mobilu. Když jsem ztratil v Brazílii kartu z karnevalu v Riu, už jsem měl pár fotek v počítači. Vždycky jsem dokázal posloupnost denních fotek udržet.

article_photo

Teď poprvé jsem neměl, kde chybějící fotky vzít. Posloupnost denních fotek skončila na Utile. Byl to pro mne konec. Konec symbolu. Konec aktualizace itineráře. Konec mapy. Konec psaní článků. Konec stránek. Konec této cesty. Představoval jsem si ho teda jinak.

Ta ztráta mne ochromila. Následující týdny jsem v Panajachelu u jezera Atitlán trávil v paralyzovaném stavu. Nutně jsem si potřeboval vylepšit fyzičku. Mělo na tom záviset moje přežití v dalších měsících. Nebyl jsem toho schopen. Většinu času jsem trávil v posteli. V poloze ležmo s počítačem na břiše. Poloha, která fyzickou kondici rozhodně nezlepší.

Několikrát denně jsem posílal SMSky na mé staré telefonní číslo a hlídal, zda nebudou doručeny. Znamenalo by to, že můj mobil zapnuli. Jednou to prošlo a já zase začal jako divý telefonovat. Už to ale nikdo nezvedl. Měl jsem tam nainstalovanou aplikaci proti krádeži, která sama ohlásí, kde mobil je. Bohužel se aktivuje jen při připojení k internetu. Nepočítá s tím, že zloděj neví, co to internet je.

Z letargie mne vytrhlo akorát ráno 7. července. Začala se se mnou třepat postel. S ní se chvěla i podlaha a zdi kolem.
- "Sopka vybuchla!" vykřikl jsem. Jezero Atitlán se totiž nachází pod třemi aktivními sopkami. Vyběhl jsem ven a koukal na ně. Z žádné se nekouřilo. Za to země se třásla. Moje první velké zemětřesení! Když se uklidnilo, našel jsem na internetu, že bylo intenzity 7.1 s epicentrem 120 km od nás. Cítili je prý až v Mexico City 900 km daleko. Největší škody včetně nekolika mrtvých ale způsobilo v guatemalském městě San Marcos na půli cesty k nám.

Svůj čas na počítači jsem trávil přípravami na cestu do USA. Plánoval jsem, hledal informace a snažil se zvýšit svoje šance na vpuštění do země. Práce s počítačem nebyla jednoduchá. Můj tři roky starý netbook z Thajska totiž nezastaral jen morálně, ale především fyzicky.

Baterii jsem vyhodil už v Kolumbii, když přestala fungovat. Netbook tak byl zcela závislý na přívodu elektřiny. V Brazílii se mi při napadení virem poškodily Windows a začaly hlásit neautenticitu systému. Při každém restartu tak čekaly na odkliknutí několika chybových hlášek. U Atitlánu se rozbila další klíčová komponenta - wi-fi adaptér. Nerozbil se úplně. Zhruba při každém dvacátém restartu fungoval. Těch dvacet restartů mi ale s odklikáním chybových hlášek a otestováním wi-fi zabralo třeba třičtvrtě hodiny.

Když se mi povedlo připojit, radši jsem ho nevypínal. Jenže se rozbil i kontakt na napájecím zdroji. Jakékoliv ťuknutí do netbooku způsobilo výpadek elektřiny a restart. A pak další půlhodinu 'práce' při pokusech o připojení. Dovedete si představit, jakými jmény jsem ho častoval. Stoprocentně platilo známé Murphyho pravidlo: 'Člověk dělá, co může, počítač si dělá, co chce'.

article_photo

Do USA jsem taky potřeboval foťák. Stejný typ jako ten starý, aby se vešel do podvodního pouzdra. Na eBayi jsem jeden našel a koupil. Protože by do střední Ameriky šel poštou několik týdnů a já měl být už za týden v USA, potřeboval jsem ho dostat přímo tam a to hned po překročení hranice. Zjistil jsem, že si v USA můžete nechat poslat balík na poštu na tzv. 'General Delivery' a pak ho s pasem vyzvednout na přepážce. Na eBayi jsem si tedy změnil dodací adresu na jednu poštu v San Diegu.

Jenže nastal problém. V té době na eBayi působili podvodníci, co si nechávali koupené předměty poslat na novou adresu a pak reklamovali jejich nedodání. Prodávající proti tomu byli chráněni pouze tehdy, když zásilku poslali na adresu uvedenou na PayPalu při placení. A na PayPalu nejde změnit země, kde žijete. Nejde ani odstranit z adresy. Povedlo se mi tedy změnit svou PayPalovskou adresu aspoň na:
Frantisek Klein
c/o General Delivery
US Post Office, 815 E Street
San Diego CA 92101
California, USA
Czech Republic

Klukovi, od kterého jsem foťák koupil, jsem napsal, ať při poslání v adrese vynechá to závěrečné Czech Republic. Kdo by taky něco posílal do 'USA, Czech Republic', že? Odpověděl, že nemůže. Pošle to přesně na adresu, uvedenou na PayPalu. Už jsem viděl, jak budou na hlavní poště v Praze hledat, kde je v Česku California, USA. Vysvětlil jsem mu svou situaci. Jeho podezření ještě zesílilo. Podvodníci si vždycky vymýšlí roztodivné příběhy. Dal mi aspoň telefonní číslo na oddělení PayPalu, kde je prý možné změnit zemi v adrese.
- "Super! Jestli to jde, udělám to." A zavolal jsem tam. Ze Skypu. Spojení nebylo nejlepší.

- "Děkujeme, že voláte PayPal" přivítal mne příjemný ženský hlas. "Nemohu najít účet přiřazený k číslu, ze kterého voláte. Řekněte prosím vaše telefonní číslo včetně předvolby." A sakra. Žádné telefonní číslo nemám. Telefon mi ukradli. A nemám ponětí, jaké telefonní číslo Skype u mého hovoru zobrazuje.
- "Volám ze Skypu."
- "Sorry. Řekněte prosím vaše telefonní číslo včetně předvolby, nebo řekněte 'nemám skype účet'." Ach jo. Blbej počítač. Co mu mám říct, aby mne přepojil dál?
- "Neznám to skypové číslo."
- "Sorry. Pořád jsem to nezachytila (I still didn't get that). Zadejte prosím vaše telefonní číslo včetně předvolby s použitím klávesnice nebo řekněte 'nemám skype účet'." Ach jo. Ale já nevím, jaké telefonní číslo říct!

- "Ehm, 4, 2, 0" začal jsem diktovat své staré české číslo "7, 7, ..." SIM kartu mi ale ukradli s telefonem. Pokud mi budou volat zpátky, bude nedostupné.
- "Sorry" přerušil mne počítač, "řekl jste 4, 2, 8, 7, 7 ...?"
- "Ne!" OMG!
- "Sorry, moje chyba" omlouval se počítač. "Ještě jednou. Řekněte prosím vaše telefonní číslo včetně předvolby." Tohle není možný! Chci jen přepojit dál!
- "4, 2, 0" opakoval jsem telefonní číslo. Zase špatně. Musel jsem to hláskovat znovu. Proč tyhlety řeč rozpoznávající algoritmy nasazují, když nefungují? Pěnila se ve mně krev. Napotřetí se to povedlo. Snad mne konečně přepojí. Nepřepojil.

- "Nyní několika slovy popište, kvůli čemu voláte."
- "Chci si nechat změnit zemi v adrese."
- "Rozumím. Voláte kvůli odmítnuté platbě. Je to tak?"
- "NEEE!!!" OMG!
- "Sorry, moje chyba. Znovu několika slovy popište, kvůli čemu voláte."
- "Chci si nechat změnit zemi v adrese."
- "Rozumím, uživatelský profil."
- "NEEE!!!"

- "V pořádku. Pokud chcete aktualizovat svůj uživatelský profil, musíte se přihlásit na PayPal.com. Pak klikněte na malou ikonku nahoře ..."
- "Ty debilní počítači!" rozčilil jsem se. Kdybych si to mohl změnit sám, dávno bych to udělal.
- "Sorry. Pořád jsem to nezachytila (I still didn't get that). Můžete požádat, abych to zopakovala, nebo o hlavní menu. Anebo, pokud jsem už Vaši otázku zodpověděla, prostě zavěste" prohlásil počítač s úsměvem v hlase. OMFG!
- "You stupid motherfuc*ing computer, you ..."
- "Sorry. I didn't get that" oznámil hlas a skoro se u toho nahlas smál.

Po deseti minutách hororu se mi povedlo dostat na operátorku. Ta nejdřív pět minut ověřovala mou identitu. Největší problém měla s mým německým jménem. Copak nezná Calvina Kleina? Když si byla konečně jistá, že já jsem já, zeptala se, co potřebuju. Řekl jsem, že potřebuju změnit zemi v adrese doručení.
- "Sorry" omluvila se, "taková změna není možná. Mohu Vám ještě nějak pomoct?" Neměl jsem slov. Patnáct minut s PayPalem mi stačilo. Naštěstí jsme s tím prodávajícím klukem našli jiné řešení a on mi foťák na poštu do San Diega poslal.

article_photo

Po zkušenostech z Utily jsem nechtěl riskovat nutnost návštěvy zubaře v USA. Dva dny před odjezdem jsem si radši zašel na kontrolu. Zubař jeden skrytý kaz objevil. Na Hynkovi. Na osmičce vpravo dole. Vedl zase až ke kořenu, takže bylo potřeba vyčistit kanálek a uzavřít ho. To tenhle zubař neuměl. Nehledě na to, že jsem na to neměl peníze. Ani čas.
- "Osmičky se nezachraňují, osmičky se trhají" napsala mi máma další den. A tak jsem v neděli večer běhal kolem jezera Atitlán a snažil se najít guatemalského zubaře, co by mi vytrhl zub moudrosti.

Jednoho jsem našel. Ordinoval ale až v pondělí večer. Dvanáct hodin před odjezdem. Bylo to riskantní, kdyby se vyskytly komplikace. Vyskytly se. Takzvaný 'dry socket'. Suchá díra. Nejednalo se prosím o nic sexuálního. Zubař osmičku vytrhl a díra po zubu nezačala krvácet. Zůstalo tam otevřené místo do krevního oběhu. Zubař mi dal seznam jídel, která nesmím jíst, aby se nedostaly do krve. Zahrnoval standardní levná jídla, která měla být mým hlavním pokrmem v USA. Tak jsem ten seznam vyhodil.

Do rána jsem se balil a po probdělé noci nastoupil na autobus. Vezl mne do Mexika. Cesta byla hrbolatá a autobus plný, tak jsem až do večera nespal. Přes San Cristóbal de las Casas jsem pokračoval do Tuxly-Gutierez, odkud mi ráno mělo letět letadlo na hranici s USA. Vyčerpaný jsem si vzal taxík na letiště, abych tam na zemi přespal do rána. Dorazil jsem tam pět minut před půlnocí. Letiště bylo prázdné. Přišla ke mně policie s tím, že mám hned odejít. O půlnoci se letiště zamyká a nikdo nesmí být v noci v okruhu jednoho kilometru. V pět ráno se znovu otevře.

Připadal jsem si jako blbec, když jsem noční silnicí, nevyspalý a s batohem kráčel od letiště. Za strážní budkou jsem zastavil a hodil si do trávy karimatku.
- "Tam bych si nelehal" řekl mi hlídač, "všude jsou tu hadi a škorpióni." Omg! Posunul jsem si karimatku k silnici s rizikem, že mne v noci přejede nějaké auto. Přes sebe jsem přehodil moskytiéru, chránící mne před komáry a trochu i před těmi hady a škorpióny. Pár metrů ode mne si na silnici sedla parta hlídačů a do rána nahlas diskutovala. Zachránil mne MP3 přehrávač s relaxační hudbou.

Můj ranní odlet taky nebyl bezproblémový. Nejdřív nefungoval tisk letenky, pak mne přeřadili do jiné fronty a tak tak, že jsem to letadlo vůbec stihl. Vystoupil jsem o pár hodin později do nesmírného vedra mexické Tijuany. Jen pár kilometrů od hranice s USA. Už dvě noci jsem nespal.

article_photo

Šel jsem k hranici a automaticky se postavil do fronty, která se k ní stovky metrů táhla. Fronty byly tři a postupně jsem pochopil, že nepatřím do té rychlé, vyhrazené pro Mexičany s doklady na častý pobyt v USA. Celou dobu jsem přemýšlel, jak asi dopadnu. Neměl jsem vízum ani vybavenou ESTU (povolení k devadesátidenní návštěvě USA pro občany EU). Dostanu se k nějakému úředníkovi a ten rozhodne, zda mne do USA pustí, nebo ne.

Odpověďmi na otázky ohledně rodiny a zaměstnavatele v Česku jsem ho nemohl uspokojit. Připravil jsem si tedy pár papírů, co mi měly pomoct. Aktuální výpis z bankovního účtu s částkou na přežití v USA. Mapu mé cesty kolem světa s jedním velkým bílým místem - USA. A letenku z Floridy do peruánské Limy jako doklad, že USA opustím.

Po dvou hodinách ve frontě jsem se konečně dostal k imigračnímu úředníkovi a řekl mu, že chci vyplnit formulář I-94 k bezvizovému vstupu do země. On mi na oplátku řekl, že jsem vystál špatnou frontu a mám se vrátit k budově na začátku fronty. Tam se tyto formuláře vyřizují. Málem mne trefil šlak. Ve frontě bylo nesnesitelné vedro. Vrátil jsem se k budově a vešel do ní.

- "Vy!" ukázal na mne postarší pán. "Ven!" To to pěkně začíná. Asi s tím batohem vypadám podezřele.
- "Ale mně řekli, že tu mám vyplnit formulář."
- "Řekl jsem ven!" Vyšel jsem tedy ven a obrátil se na policisty, dohlížející na frontu.
- "Od hranice mne vrátili, abych vyplnil formulář I-94. Nevíte, kam mám jít?" Policisté ukázali na budovu a já se do ní s ulehčením vrátil.

- "Vy!" všiml si mne zase ten pán. "Řekl jsem, ať vypadnete!"
- "Ale policisté mne poslali zpátky dovnitř!"
- "Já jsem šéf tohoto oddělení a když Vám řeknu, ať vypadnete, máte vypadnout!" Vyvedl mne ven a ukázal za plot na mexickou stranu hranice. "Tam je konec fronty. Tam se postavte!" Tak jsem pochopil, že ta třetí fronta vede právě k této budově a já se ji právě dvakrát pokusil předběhnout. A šéf oddělení, kde rozhodnou o mém vstupu, si toho všiml. OMG! Vrátil jsem se na konec fronty.

- "Kde je vlastně mexické imigrační oddělení?" napadlo mne. Ukázali mi nenápadnou budovu opodál. Tam mi dali výstupní razítko z Mexika. Ještě že mne sem vrátili! Jinak bych Mexiko opustil bez razítka. Za další půl hodiny jsem vystál třetí frontu a znovu vešel do budovy. A světe div se. Úředník mne neobtěžoval s dotazy na rodinu, zaměstnavatele ani zpáteční letenku. Zeptal se jen, co chci v USA dělat. Pak obdivně pokýval hlavou a povolení ke vstupu udělil. A protože jsem už před tím vystál tu dvouhodinovou frontu, poslali mne bez čekání rovnou na hranici. Tam mi dali razítko do pasu a byl jsem v USA.

article_photo

V San Diegu jsem měl rezervovaný hostel. Na jednu noc. Zůstat jsem chtěl ale tři. Vždycky to tak dělám. Aby moje peníze zůstaly hostelu a ne internetovému zprostředkovateli. Jenže v USA to je chyba. Hostely jsou přeplněné a na další noc volná místa neměli. Druhý den jsem se stěhoval. Do dražšího hostelu. Dál od centra. Na dvě noci. Rezervoval jsem jen jednu. Zase chyba. Třetí den jsem se musel stěhovat znovu.

Měl jsem horní palandu na pokoji s šesti lidmi. Připojil jsem se k internetu a našel e-mail z banky o zablokování mé bankovní karty. Kvůli podezřelým transakcím. OMG teď ne! Skákal jsem z postele dolů a ventilátor, točící se nebezpečně blízko hlavy, mne skoro omráčil. Ach jo!

Vyrazil jsem do obchodního domu REI s outdoorovým zbožím. Konečně jsem si mohl obnovit svoje zničené cestovní vybavení. Merinová trička, trenky, ponožky, boty, čelovku, stan, houpací síť, syntetický spacák a plno dalších věcí. Přesně jsem věděl, co chci. Jaký typ, jaké vlastnosti a kolik to stojí. Všechno jsem si to našel na internetu. V poloze ležmo u jezera Atitlán. Nepříjemně mne ale překvapili:

- "Chcete tento stan? Ten nemáme. Máme ale velmi podobný. O 70 dolarů dražší. Chcete tuto houpací síť? Opravdu jste ji našel na našich stránkách? Tak levnou jsme nikdy nevedli. Máme podobnou, ale dvakrát dražší. Chcete tyto boty? Samozřejmě máme. Bohužel ne Vaše číslo. Moment, podívám se, kde byste je sehnal. Tak bohužel, v žádném obchodě REI v celé Kalifornii číslo 13 nemají ..."
- "Ale já to potřebuju. Pozítří odjíždím!"
- "Tak si to objednejte online na našich stránkách. V centrálním skladu mají všechno."
- "Super! To bych mohl. Jak dlouho trvá dodání?"
- "Pět až sedm pracovních dní." OMG!

Zašel jsem aspoň na poštu pro foťák, koupený přes eBay. Překvapili mne i tam:
- "Na této poště zásilky 'General delivery' nedoručujeme."
- "Ale já jsem si sem nechal poslat foťák ze severní Karoliny. Musíte ho tu mít."
- "Nemáme. Zásilky 'General delivery' se tu berou jako nedoručitelné."
- "A co s nimi děláte?"
- "Posíláme je zpět odesilateli." OMFG! Propadl jsem depresi.

Řekli mi, že by ten balíček teoreticky mohl ještě být na centrální poště v San Diegu. Zajel jsem tam a oddechl si. Balíček s foťákem mi vydali! Na internetu jsem si v několika online obchodech objednal všechno, co jsem chtěl koupit v REI. A připlatil jsem si za expresní dodání. Bude to sice dražší a stejně to bude trvat, ale všechno nakonec dostanu.

article_photo

V prodejně AT&T jsem si koupil americkou SIM kartu, abych mohl domů posílat SMS, že jsem v pořádku. Prodali mi tam ten nejdražší tarif. Za 60 dolarů měsíčně jsem měl neomezené volání po USA, pěkný balík internetu a neomezený počet SMS do celého světa. V den číslo 1700 mé cesty jsem odjel do Los Angeles.

Měl jsem rezervovaný drahý hostel v Hollywoodu na šestilůžkovém pokoji s klimatizací za 35 dolarů na noc. Po zkušenostech ze San Diega jsem si rezervoval dvě noci. I pro to, že mi tam mělo přijít zboží objednané po internetu. Zase chyba. Odpoledne jsem si lehl do postele, abych dospal předchozí noci. Když jsem šel na večeři, škrábal jsem se na nohou. Zatracení komáři! Nebyli to komáři. Další ráno mne svědilo celé tělo. Přes šedesát kousnutí od štěnic. Čtyři z nich dokonce na obličeji. Epidemie štěnic! Seběhl jsem do recepce a mou pozornost zaujala cedulka nad okýnkem:
- "No refunds (Peníze nevracíme)."

Přestože jsem měl zaplacenou ještě jednu noc, z hostelu jsem utekl. Najít v Los Angeles nocleh na tutéž noc je problém. Nakonec jsem našel jeden hostel dál od centra, kde mi ve společné obývací místnosti nafoukli nafukovací matraci. Za 40 dolarů na noc. Další ráno jsem se zkontroloval. Měl jsem tři nová kousnutí. Zřejmě jsem si jednu štěnici přinesl v batohu sem. Ještě že těch kousnutí není víc.

V Česku zatím nedostali žádnou SMS, které jsem předevčírem z americké SIM karty poslal. Byl tam nějaký problém. Vydal jsem se tedy na pobočku AT&T. Tam mi to asistent bleskově vysvětlil:
- "Vaše SMS nebyly doručeny, protože na účtu nemáte kredit. Napřed si tam vložte peníze a pak Vaše SMS dojdou."
- "Jaký účet? Jaký kredit? Zaplatil jsem 60 dolarů za tarif s neomezeným počtem SMS do celého světa!"
- "Šedesát dolarů je jen poplatek za tarif. A neomezené SMS fungují jen do vybraných 100 zemí světa. Česká republika mezi nimi není." OMG!

Ukázal mi seznam 100 zemí. Byly tam všechny západní země. Bylo tam třeba i Somálsko, Papua Nová Guinea a dokonce i Severní Korea. Ale Česko tam nebylo.
- "V tom případě mi tarif za šedesát dolarů k ničemu není. Dali mi špatné informace" rozčiloval jsem se. "Můžete mi to změnit? Chci jen posílat SMS do Česka." Zjistili jsme, že nejlepší možností je pro mne nulový tarif bez internetu a měsíčních poplatků, kde za každou odchozí i příchozí SMS zaplatím 0.20 dolaru. Souhlasil jsem a požádal ho, ať mi těch 60 dolarů převede na kredit. Trvalo mu to nějak dlouho. A pořád měl u ucha telefon.

- "Kde to vázne?" zeptal jsem se.
- "Volám na zákaznickou linku AT&T a snažím se Vám tam změnit tarif. Za chvíli budu na řadě."
- "A to mi ten tarif nemůžete změnit tady na pobočce?"
- "Můžeme. Ale platí se za to poplatek."
- "Kolik?"
- "Šedesát dolarů." OMFG!

Změnu nakonec provedl a já vyšel ven. Telefon zapípal. Přijatá SMS. Zapípal podruhé. Druhá SMS. Kdo mi to píše? Vždyť jsem svoje číslo ještě nikomu nedal! Ta druhá SMS bylo upozornění, že se mi po přijaté SMS zmenšil kredit o 0.20 dolaru. A ta první? Byla od Greenpeace. Že mám navštívit jejich stránky a přispět na ochranu žraloků. OMG! Nevyžádaný spam, za který se platí. Tak nevím, jak dlouho mi kredit šedesát dolarů vydrží. Tahle země je vážně báječné místo pro život!

article_photo

Sedmnáctka je holt moje číslo. Můj trumf. I když v tomto případě to trumf nebyl. Možná jsem se na to ale díval špatně. Možná patří až k těm dnům po ní. 1701, 1702, 1703 a tak dál. U dnů 1651, 1652 ... 1699 vlastně žádná sedmnáctka není. Snad to tak bude. Určitě! Takže ať žije sedmnáctka! Italové třeste se! VIXI!

Autor: František Klein | pondělí 6.4.2015 5:01 | karma článku: 16.71 | přečteno: 674x

Další články blogera

František Klein

1750 dnů na cestě kolem světa: Zemí medvědů

- "Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně. Výpravě v Doubravě malý grizzly ukáže se, tůristé zajisté rozutíkají se po lese."

18.5.2015 v 5:01 | Karma článku: 18.66 | Přečteno: 636 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.67 | Přečteno: 90 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 90 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 317 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.30 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 655

Nepřipravený cestovatel na cestě kolem světa. Všechny články z cesty, stejně jako fotografie a informace o tom, kde jsem, najdete na www.unpreparedtravellers.com/cs.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.