Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

1750 dnů na cestě kolem světa: Zemí medvědů

18. 05. 2015 5:01:01
- "Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně, až jednou procitnou, počíhají si někde na ně. Výpravě v Doubravě malý grizzly ukáže se, tůristé zajisté rozutíkají se po lese."

Odkašlal jsem si a v nočním lese zavládlo ticho. Nevybral jsem si zrovna tu nejlepší písničku na kuráž. V údolí Yosemitského národního parku, kde právě jsem, žije přes čtyři sta medvědů. V lese, kterým jdu, totiž mezi Tuolumne Meadows a Glen Aulin, žijí ti nejhorší z nich. Ti, co ztratili přirozený strach z člověka a berou ho jen jako otravnou překážku na cestě za svým cílem. Za lidským jídlem.

Za jídlem, kterého mám plný batoh. Jídlem na příštích 250 km bez lidských obydlí. Čelovka na hlavě cvakla a přepla se na nižší intenzitu. Ach jo. Dochází baterie. Musím najít místo pro stan dřív, než přestane svítit úplně. Napil jsem se a přidal do kroku. Kdybych nenadržoval patagonskému Fitz Royi kvůli mrakům a barvě podzimního lesa, musel bych přiznat, že jsem posledních třicet dnů strávil v tom nejkrásnějším koutě naší planety. Na cestě americkou divočinou. Zemí medvědů. Znovu jsem si odkašlal a nočním lesem zaznělo:

- "Jóžin z bážin močálem se plíží,
Jóžin z bážin k vesnici se blíží,
Jóžin z bážin už si zuby brousí,
Jóžin z bážin kouše, saje rdousí ..."

Začátek byl těžký. Moc těžký. Byl jsem hrozně naivní. To jsem vlastně pořád. Po mém pochodu středem Austrálie mi lidé psali, jak to bylo nebezpečné. Jak jsem riskoval. Nechápal jsem je. Byl to takový pěkný, bezpečný výlet. Prakticky bez rizika. S touto cestou se vůbec nedá srovnávat. Vlastně proč ne? Tak schválně. Najděte dvanáct rozdílů.

V Austrálii jsem absolvoval Larapintu - 223 km dlouhý pochod divočinou v rudém středu kontinentu. Podél cesty byly každých deset až patnáct kilometrů rozmístěny cisterny s dešťovou vodou a na třech místech, vzdálených od sebe zhruba šedesát kilometrů, jsem měl připravené zásoby jídla. V batohu jsem tak nosil jídlo na dva až tři dny a vodu na den. Kromě stanu, spacáku a vařiče jsem nepotřeboval žádné zvláštní vybavení. Ve dne bylo teplo a v noci jsem byl ve spacáku. Můj batoh vážil 10 až 15 kg.

Nejvyšší bod cesty, hora Mt. Sonder, byla vysoká 1380 m. Průměrná nadmořská výška na trase byla asi 800 m. Jakobych chodil po Česku. Pro případ nehody jsem u sebe měl bezpečnostní lokátor, kterým jsem kdykoliv mohl vyslat signál, aktivující záchranáře. Ale hlavně. Šel jsem to v perfektní fyzické kondici po té, co jsem během předchozího měsíce a půl vylezl na nejvyšší horu jihovýchodní Asie a s batohem prochodil celý Nový Zéland.

Rizikové bylo jen to, že v Austrálii žijí ti nejjedovatější hadi na světě, štíři a jeden pořádně jedovatý pavouk. Všichni jsou ale plaší. Nepříjemné byly akorát mouchy. A kromě psů Dingo tam nebyly žádné šelmy. Žádný klokan by na vás zuby necenil. Ledaže by se smál.

Můj pochod divočinou tady v USA je delší. Mnohem delší. Mnohem, mnohem, mnohem delší. Voda? Jak kde. Jsou tu řeky. Občas se z nich nedá pít. Potoky. Občas vyschlé. První část cesty vedla prakticky pouští. Přes 80 km neměla být voda. Jídlo? Jak kde. Prošel jsem už jeden 250 km dlouhý úsek bez možnosti doplnit jídlo. To je víc, než celá Larapinta. Další takový úsek mám právě před sebou. V batohu jsem nesl jídlo na patnáct dnů. Na začátku cesty jsem v rukou táhl sedmnáct litrů vody. Ještě že je ta sedmnáctka moje šťastné číslo!

Většina cesty vede vysoko v horách. Týdny jsem se motal kolem značky deset tisíc stop. To je nadmořská výška 3000 m. Jakobych byl někde v Himalájích. Nedostatek kyslíku v těchto výškách dělá každý krok několikrát těžší, než normálně. Nejvyšší bod mé cesty už nemohl být vyšší. Byl to vrchol 4421 m vysoké Mt. Whitney, nejvyšší hory kontinentálního USA.

Táhnu sebou hodně oblečení. Teplý spacák. Zákony předepsané speciální vybavení. První den cesty byla váha mého batohu s vodou rovných 40 kg. Zkuste si vyrazit na trek a táhnout čtyřicet kilo. A vědět, že když prvních 80 km neujdete dostatečně rychle, dojde vám voda.

Kdybyste to zkusili v perfektní fyzické kondici, silní, vytrvalí, připravení na dlouhé pochody, snad byste to zvládli. Nejlépe s nějakým vysokohorským tréninkem před startem. Kdybyste na to vyrazili nepřipravení, bez jakékoliv fyzičky, bez jakéhokoliv tréninku, po měsíci stráveném v posteli u jezera Atitlán, řekl bych, že jste šílenci. Ano. Jsem šílenec.

Nouzový lokátor jsem neměl. To se tu nenosí. Jsme přece v USA. V zemi, kde se o sebe každý musí postarat především sám. A hadi jsou tu taky. V některých částech se přemnožili. Samí chřestýši. Většinou nejsou smrtelně jedovatí. Když vás uštknou, asi to přežijete. I mimo civilizaci. Pravděpodobně ale přijdete o končetinu, kam vás kousli. Nic moc. Pak jsou tu šelmy. Lvi. Horští lvi. Tak jim tu říkají. Pumy. Ale ty jsou vzácné. A pak to, co tu vzácné není. To, čeho jsou tu plné lesy. Medvědi.

Kdybych to tušil, zůstal jsem na noc dole u řeky. Ale čeká mne stoupání k vysokohorskému přechodu Pinchot Pass a chtěl jsem z něj ukrojit aspoň hodinu ještě dnes. Nečekal jsem, že cesta nahoru povede po šikmé stráni plné kamenů. Jdu už dvě a půl hodiny a zatím jsem nenarazil na jediné místo pro stan. Už dávno je tma. Navíc mi došla voda, takže musím jít tak dlouho, dokud nenarazím na nějaký potok.

Cesta se vlnila vzhůru a já jsem uslyšel životodárný zvuk zurčící vody. Potok. Sláva! Tady doplním vodu. Povolil jsem batoh a pustil ho na zem. Spadl nešikovně zrovna na prázdné plastové láhve, uvázané pod ním. Jeden uzávěr pod tlakem vzduchu stlačeného váhou batohu vystřelil. Rána jako ze vzduchovky. Vteřinu po tom se ozvala další rána. Skoro výbuch. Z křoví třicet metrů nade mnou. Jakoby nějaká strašná masa spadla do keřů. Něco se tam hýbalo.

Zamířil jsem tam čelovku. Svítila na mne dvě velká zelená světýlka. Oči. Ty oči byly mnohem výš, než oči srnek, které po večerech potkávám. Někdo stál za stromem a koukal na mne. Někdo na dvou nohou.
- "Hey!" zavolal jsem na pozdrav. Neodpověděl. Pak mi došlo, že lidi takhle zelené oči ve tmě nemají. Takže jestli se nějaká srnka nenaučila panáčkovat, nebylo pochyb. Můj první medvěd. Co teď?

Vzpomněl jsem si na doporučení z internetových stránek národního parku:
- "Medvědi jsou nebezpečné šelmy. Pokud nějakého uvidíte, vraťte se do svého auta." To bych rád. Jenže je zaparkované někde v Brně na ulici. Vzpomínal jsem dál:
- "Neutíkejte. Zůstaňte stát na místě. Snažte se vypadat velcí." Měl bych si stoupnout na batoh. Ale kdyby vystřelila i druhá láhev, vezme mne útokem.

- "Pokud na vás medvěd zaútočí, stočte se na zemi do klubíčka a rukama si chraňte hlavu a zátylek. Předstírejte, že jste mrtví." To se mi zamlouvá nejvíc. Mohl bych to předstírat preventivně.
- "If the bear continues its aggression, bear experts advice that you fight back. Fight back as if your life depends on it. Because it does." Pokud na vás medvěd nepřestane útočit, experti na medvědy radí, abyste se bránili. Braňte se, jako by vám šlo o život. Protože jde.

No super. Půl minuty jsme na sebe koukali. Pak se medvěd pohnul. Pomalu couval za strom. Uff!
- "Když začne medvěd ustupovat, ustupte taky." To mi nikdo nemusí opakovat dvakrát. Naplnil jsem láhev, popadl batoh a pelášil dál. Po čtvrt hodině jsem vešel do malého lesíka. Mezi stromy bylo pěkné místo pro stan. Konečně! Postavil jsem ho a šel spát. Na medvěda už jsem nemyslel.

Ráno mne probudil Paint:
- "Člověče, kde sis to postavil stan? Podívej se na stromy okolo. Vidíš ty stopy na kůře? Tady si v noci brousil drápy medvěd. To se divím, žes nic neslyšel!"

Medvědi jsou mimořádní tvorové. Jsou hrozně silní. A zatraceně rychlí. O obojím jsem se nakonec přesvědčil na vlastní oči. A jsou nečekaně chytří. Nežerou lidi, jak by se někdo mohl bát. Jen ti lední. Ale snadno mohou člověka zranit. Nebo zabít. Většinou nejsou vůči lidem agresivní. Jen když je vnímají jako nebezpečí. Nebo jako překážku. Pak se mohou lidé octnout v nebezpečí života.

Proti medvědům se používá několik ochran. Tak především medvědí sprej. Něco jako pepřový sprej. Nastříkáte to útočícímu medvědovi do obličeje a o víc se nestaráte. Užij si to, potvoro! Jenže medvědí sprej váží skoro půl kila a v některých národních parcích, kterými jdu, je ilegální.

Hodně lidí používá zvonečky. Medvědi prý ten zvuk nemají rádi. Ale zvoneček jsem nechtěl. Vždycky jsem si představil, jak na mne útočí rozzuřený medvěd a já v té chvíli vytáhnu zvoneček a začnu zvonit. Jediný způsob, jak by mi to mohlo pomoct, by byl, kdyby se medvěd uchechtal k smrti. Běžel by na mne a když by viděl, jak tam stojím se zvonečkem, napadlo by ho: "Co to má být? Vypadá jako nějakej blbej Santa Claus!"

Přestože jsem se nikde nedočetl, že by to proti medvědům fungovalo, pořídil jsem si na obranu píšťalku. Představa, jak na mne útočí medvěd a já ze všech sil foukám do píšťalky, se mi zamlouvala víc, než stát tam se zvonečkem. Nicméně mi pak někdo říkal, že než pískat na píšťalku, radši házet kameny. Jedna rangerka mne pak ubezpečila, že kameny bych medvěda jen víc rozdráždil. Tak nevím ...

Medvědi mají jednu unikátní schopnost. Čich. Lidé ke stopování pachových stop používají psy. Podle některých zdrojů mají medvědi až osmdesátkrát lepší čich, než psi. Ucítí úplně všechno. Zejména jakékoliv jídlo. Proto se prevence proti útokům medvědů na lidi zaměřila na tuto oblast.

Ještě před dvaceti lety museli návštěvníci národních parků věšet svoje jídlo v noci na provaz, zavěšený v korunách stromů. Jenže medvědi to pochopili. Dnes už vám každý medvěd, co zrovna nenavštěvoval zvláštní školu, dokáže bez problémů najít provaz, který jídlo drží, a spustit si je dolů. Pokud je natvrdlý, tak prostě vyleze do koruny stromu a vaše jídlo si vyzvedne přímo tam. Proto s tím lidé museli přestat.

Vymysleli novou ochranu. Medvědí kanystry. Jsou to těžké skloplastové nádoby, ve kterých musí lidé v divočině nosit veškeré své jídlo. Jsou neprodyšné, hrubou silou prakticky nerozbitné a jejich otevření vyžaduje jemné prsty. S tím si medvědi neporadí. Taky jsem jeden nesl. Kilo váhy v batohu navíc. V národních parcích jsou povínné a v některých je chůze bez medvědího kanystru dokonce federální zločin. To znamená vězení natvrdo.

Přesto jsem předpisy porušoval. Správně by lidé měli své jídlo v noci skladovat několik metrů od stanu. Aby medvěda nic nelákalo k noční návštěvě stanu. Svoje jídlo jsem měl každou noc ve stanu. Co se mi nevešlo do kanystru, to jsem si vyskládal podél spacáku. Kdyby mi medvěd jídlo vzal, bylo by hotovo. Dobře jsem si pamatoval výstražný odstavec z mého průvodce:
- "Když vám medvěd vezme jídlo, už to není vaše jídlo. Jakýkoliv pokus získat je zpět skončí vaším těžkým zraněním nebo smrtí."

Posunul jsem si karimatku o kus dál. Slunce šíleně pálilo a větve vrhaly jen trochu stínu. Jak slunce postupovalo k západu, stín se posouval a já v něm potřeboval zůstat.

Jdu už třetí den. Třetí den od Walker Passu. Třetí den pouští. Dřív bych si takovou krajinu nedovolil pouští nazvat. Poušť pro mne byla Sahara. Písečné duny. A ne hory a lesy. Ale i Američané tomu říkají poušť. Ta krajina je absolutně vyprahlá. Nenarazíte tu na vodu. Teplota vzduchu se v odpoledním horku musí blížit k čtyřicítce. Takové podmínky nejsou pro lidi.

Můj problém je voda. Před dvěma dny, když jsem začínal, jsem v rukách táhl sedmnáct litrů. Teď mám už jen sedm. Ušel jsem 25 mil. Čtyřicet kilometrů. Na další spolehlivý zdroj vody narazím až po dalších čtyřiceti kilometrech. Tam je osada Kennedy Meadows. Jsem v půli cesty. Mám žízeň. Jenže pít nesmím. Voda by mi nevystačila.

Mám taky hlad. Ale nemůžu jíst. Kromě toho, že po vytrhnutí osmičky pořád ještě nemůžu otevřít pusu, nemám taky co jíst. Mám nudle, rýži, polévky, bramborovou kaši, těstoviny, ovesné vločky ... dokonce i želatinu. Ale každé z těch jídel potřebuje k přípravě vodu. A z mých posledních sedmi litrů na to nechci dát nic. Až později. Až ujdu další kus cesty.

Jít dál ale nemůžu. Ne v tomhle horku. Až večer. Až vzduch trochu vychladne. Potřeboval bych pokračovat hned. Hodně toho ujít. Ale ta žízeň ... Ten hlad ... To horko ... Ach jo!

Začátek byl těžký. Netušil jsem, kolik vody tělo v poušti spotřebuje. Několikrát víc, než v normálních podmínkách. Říkali mi, abych tudy nechodil. Abych začal v horách. Ale já se bál.
- "You don't want to do that (To určitě nechceš)!" říkal mi Girlscout. "You don't want to start in the desert (Nechceš začít v poušti)!" Jenže víc, než nedostatku vody, jsem se bál své fyzické nepřipravenosti. Víc, než 80 km bez zdroje vody, jsem se bál 250 km bez zdroje jídla.

Za osadou Kennedy Meadows totiž začínají americké velehory. Sierra Nevada. Velehory bez lidských obydlí. Bez možnosti doplnit jídlo. Nejbližší zdroj jídla je 250 km daleko. A já, který jsem věděl, že po své paralýze u jezera Atitlan nemám žádnou fyzičku, jsem nechtěl takový pochod na začátku riskovat. Pokud bych zvládnul 80 km před Kennedy Meadows, věděl bych, jak na tom jsem.

Nakonec jsem měl štěstí. Na padesátém kilometru jsem v poušti narazil na pramínek vody. Utábořil jsem se u něj a den tam zůstal. Uvařil jsem si několik jídel, pořádně se napil a večer šel dál. O dva dny později jsem dorazil do Kennedy Meadows a zažil nevýslovný luxus.

Ledové plechovky s perlivým pitím za dolar. Vypil jsem jich sedm. Luxusní dvojitý cheeseburger za osm dolarů. Snědl jsem dva. Úžasná sprcha se šampónem za tři dolary. Umyl jsem se, oholil se, a vypadal zase jako člověk. Vyprání veškerého oblečení za tři dolary. Byl jsem na treku sice jen šest dní, ale protože jsem se při každé pauze válel v písku a prachu (a ve slídě), čisté oblečení udělalo z bezdomovce džentlmena.

Kennedy Meadows pro mne byly něco jako lázně. Měli tam taky všechny typy jídla do divočiny. A ještě k tomu za rozumné ceny. Takže jsem odcházel s 25 kg vážícím batohem. A několika litry vody. Nebylo to ale nic ve srovnání se 40 kg, co jsem táhl na začátku.

- "Ne! Nemůžu! Já nemůžu. Nemůžu už udělat ani krok! Tudy ne!" Seděl jsem na kraji cestičky vysekané ve skále. Kolem mne proudily davy lidí. Tak tak se kolem mne protáhli. Byl jsem v nadmořské výšce 4000 m. Půl hodiny daleko od vrcholku Mt. Whitney, nejvyšší hory kontinentálního USA. A nemohl jsem dál.

- "Are you all right (Jsi v pořádku)?" ptali se mne kolemjdoucí.
- "No. I have vertigo. (Ne. Mám vertigo / závratě)."
- "You must drink water (Musíš se napít vody)!" zdůrazňovali mi. Troubové. Pletou si závrať s vysokohorskou nemocí. Tou ale trpí oni, ne já. Většina z nich si dává třídenní výstup na Mt. Whitney. Pro ně je vysokohorská nemoc nebezpečím. Já kráčím už dvanáctý den. Poslední tři noci jsem spal nad hranicí 3000 m. Jednou dokonce ve 3400 m. Jsem perfektně aklimatizovaný. Ale se závratí to nepomůže.

Výstup sem nahoru byl porod. Ze začátku byl překrásný. Cesta kolem Guitar lake byla nádherná. Kytarové jezero skutečně připomínalo kytaru. Američané moc invence nepotřebují. Čím jsem byl výš, tím bylo hůř. Druhou půlku kopce jsem vyběhl. Když mám závratě a stres, musím jít rychle, abych se z nebezpečí dostal co nejdřív. A nebezpečí nikde nekončilo.

Došel jsem na křižovatku. Setkávala se tam cesta nahoru na vrchol, cesta do hor, odkud jsem přišel, a cesta do civilizace, odkud plynul proud lidí, absolvujících jen ten výstup. Sedl jsem si na zem, chráněný před pohledem dolů, a oddychoval.
- "Když jsem došel až sem" říkal jsem si, "musím to dotáhnout až na vrchol!" Jenže pokračování bylo ještě horší. Cestička vysoko nad propastí za silného větru. Celou cestou jsem šel přitisknutý ke skále. Ale tady už to nejde.

Znáte hrad Pernštejn? Mezi dvěma jeho věžemi je lávka, kterou se prochází na druhou stranu. Něco podobného je přede mnou. Několikametrová přírodní lávka ve vzduchu. Končí tu skála a vedle propadu nalevo se otvírá i propad napravo. Jakoby bylo mezi dvěma vršky mrakodrapu natažené metr široké prkno. Protože je to z obou stran otevřené, fouká tu vítr. Tudy projít nemůžu.

-"Nejde to, jdu zpátky" rozhodl jsem se nakonec. Otočil jsem se a udělal několik kroků zpátky. "Anebó" zastavil jsem se. Otočil jsem se. Naštval jsem se. Udělal jsem krok. Ještě jeden. Rychleji. Ještě rychleji. Přes lávku jsem přeběhl. Varovali mne, že budou následovat ještě dvě lávky. Houby. Tak hrozná už nebyla žádná z nich. Zbytek cesty na vrchol byla brnkačka.

Po cestě zpátky jsem běžel. Skákal jsem z kamene na kámen nad propastí.
- "Are you jogging on the trail (Ty jogguješ na téhle stezce)?" vrtěli hlavou lidé, přitisknutí ke skále. Já jsem se jen smál. Nemělo cenu vysvětlovat, že to chci mít rychle za sebou. Byl jsem nadšený, že jsem to dokázal. Že jsem se překonal. Já. Takový strašpytel. Ale jak jednou řekl nějaký mudrc:
- "Courage is not absence of fear, but mastery of fear. Odvaha není absence strachu, ale zvládnutí strachu."

Výstup na Mt. Whitney pro mne byl na několik týdnů zlomem. Žádný další přechod horských sedel nebyl tak hrozný, jako Mt. Whitney. Takže mi překonání Mt. Whitney dalo spoustu energie k překonání dalších hor.

Po pravdě - kdybych tušil, jak strašné to bude, nikdy bych tam nelezl. A kdybych tam nahoře před lávkou měl tlačítko na bezpečné přenesení se dolů, zmáčkl bych je. Jenže mne čekal celý sestup dolů. Věděl jsem, že bude horší, než výstup. Že mne bude stát spoustu psychických sil. A jít to dolů se zklamáním z neúspěchu? To nešlo. Jediná věc, co mi mohla dát sílu na cestu dolů, bylo dosažení vrcholu. Proto jsem to zvládl.

Sestup se nakonec ukázal ještě těžší. Protože jsem poslední dny nešel pouští a na tričku neměl žádné solné mapy, přestal jsem si do vody přidávat soli a minerály. Chyba. Po cestě dolů, ve výšce 3500 m jsem dostal křeče do nohou. Silné křeče. Několikrát. Nakonec se mnou praštily o zem. A já věděl, že se ke svému dvě hodiny vzdálenému stanu už nedokážu dostat. Nocleh v 3500 m bez stanu, karimatky a jakéhokoliv vybavení by znamenal zmrznutí. Naštěstí jsem narazil na sympatický pár Američanů Jeffa s Jennifer, kteří u sebe měli tablety s magneziem, takže jsem byl po půl hodině zase schopen normálního sestupu.

- "Tady je tak krásně! Takovou nádheru jsem nikde ve světě neviděl" popisoval jsem svoje pocity z dvou týdnů cesty divočinou rangerovi zdejšího národního parku. Moc sympatický chlapík. Bylo mu těsně přes čtyřicet, což bylo s podivem, protože tady v Crabtree Meadows jako ranger působí už dvacet tři let. Je ženatý.

Jeho manželku Terri jsem potkal dnes ráno. Moc sympatická. Taky rangerka v národním parku. Má hájenku o pět mil výš, než on. Prý se vídají často. Ale ne každý den. Byli moc příjemní. S každým si chvíli povídali.

Japonská babička z Tokya, kterou jsem tu potkal, ho poprosila o náhradní náplň do plynového vařiče. Že jí ta její dnes došla. Dva dny před koncem. Poslal ji za manželkou. Že nějakou poloprázdnou určitě ještě má.

"Začal jsem u Walker Passu a i když jsem šel pouští, hory, lesy a skály byly moc hezké" povídal jsem mu. "Pak jsem přešel do národního lesa 'Sequoia'. A ten mne ohromil. Několik dní jsem procházel fantastickými sceneriemi složenými ze sekvojí a bílých granitových skal a kamenů. A pak Mt. Whitney. Cesta k ní, kombinace jezer a lesů po cestě, jeleni a srnky všude kolem, kytarové jezero, pohledy z vrcholu, prostě nádhera ..."

Ranger poslouchal a když jsem řekl, že mám na návštěvu USA jen devadesát dnů, řekl mi:
- "You are very lucky (Máš velké štěstí). Tohle je totiž ta nejkrásnější část USA. A to jsi teprve na začátku. To nejhezčí máš před sebou. JMT Ti vyrazí dech."

A měl pravdu. John Muir Trail, nejznámější dálkový pochod v USA, mne v dalších týdnech ohromoval každý den. Začíná v národním parku Yosemite a končí na hoře Mt. Whitney. Nebo se dá jít obráceně. Začít na Mt. Whitney a jít směrem k Yosemite. Tak jako já. Měří 211 mil. To je 340 km.

Svým výstupem na Mt. Whitney jsem se na JMT napojil. Zatímco před tím jsem potkával tak jednoho člověka denně (a v poušti ani to), po JMT proudily davy lidí. Voda tu nepředstavuje problém. Všude jsou vysokohorská jezera, řeky a potoky. Srpen a září jsou na JMT hlavní sezónou. Takže po něm chodí nejvíc lidí.

A všechny jsem potkával, protože šli proti mně. Dvacet až čtyřicet lidí denně. Když v horách někoho potkáte, zastavíte se a krátce s ním pohovoříte. Všichni lidé, které jsem potkal, byli nesmírně přátelští. S batohem, stanem a hůlkami (Američané zásadně chodí s hůlkami) se odstranily rozdíly mezi společenskými třídami. Vrátný, řidič, zpěvák i miliardář si tu byli rovni. Všichni byli na jedné lodi. Byl to jiný svět.

Lidé, které jsem potkal, na mně obdivovali tři věci. Solární nabíječku, kterou jsem nesl na batohu, a která skvěle fungovala. Koupil jsem si ji v USA před začátkem treku a byla doporučená i americkou armádou. Pak se všem líbil můj přívěšek, který symbolizuje ... no prostě můj přívěšek. A nejvíc se všem líbilo moje jméno. Na treku totiž nepoužíváte normální jméno. Volíte si jiné, tzv. trail name. A moje každého nadchlo.

- "Hey, how is it going?" pozdravil mne takhle kolemjdoucí. "I am Starman".
- "Hey, excellent, how about you? I am Unprepared."

Přešel jsem Glenn Pass a sestupoval dolů. Varovali mne, že se vršek přechodu podobá žiletce, ale nebylo to nijak hrozné. Potřeboval jsem dojít co nejdál, protože mi začínaly docházet zásoby jídla a k Muir Trail Ranchi to bylo pořád přes sto kilometrů.

Obešel jsem skálu a pode mnou se otevřelo neskutečné panorama. Jezera Rae Lakes, jeden ze skvostů celé trasy. Bylo to jako z pohádky. Skupina malých jezer uprostřed hor a kopců, posetých jednotlivými stromy. Na první pohled jsem se do nich zamiloval.

Zamrzelo mne, že už je pozdě a slunce skoro zapadá. Bez světla neudělám žádnou slušnou fotku. Jenže ten pohled mne uchvátil.
- "Čert vem jídlo!" řekl jsem si. "Však to nějak přežiju. Bez solidních fotek odtud ale neodejdu."

Odbočil jsem z cesty a stoupal ke skalnímu výběžku. Nijak prudkému, samozřejmě. Trefil jsem se. Na naprosto úžasném místě, mezi několika stromy byla ploška, tak jeden krát dva metry, akorát pro můj stan. Dokonale maskované místo. Postavil jsem stan a bezpečnostní šňůrky přivázal ke stromům. Byl jsem ve výšce 3300 m a docela foukalo. Ještě aby mne tam tak zastihla nějaká bouře ... Bylo to ale v pohodě. Usnul jsem jak zabitý a probudil se ráno.

Vylezl jsem ze stanu a užasl. Spal jsem na tom nejdokonalejším místě v horách. Položil jsem si karimatku na skálu nad cestou, sedl si tam, vařil snídani a čekal na slunce. Ke Glenn Passu začali stoupat první chodci. Shora jsem je zdravil a oni se rozplývali nad místem, kde jsem měl stan. Jeden z nich, když viděl, jak sedím na skále a pozoruju tu nádheru, to jen okomentoval:
- "Mountain lion (Horský lev)."

Cesta pohořím Sierra Nevada byla fantastická. JMT vede těmi nejkrásnějšími parky USA. Prochází divočinou Johna Muira, divočinou Ansela Adamse, národním parkem Kings Canyon, národním parkem Yosemite a národním parkem Sekvojí. Celou cestu se vedle vás střídají hory, jezera, lesy, řeky, potoky, vodopády, horské pasy ... A všude jsou srnky, jeleni, svišti, veverky, ptáci, sovy a další a další zvířata ... A nesmírně milí a přátelští lidé ...

Měl jsem jeden problém. Baterie do foťáku. Měl jsem jen dvě náhradní. Bylo to málo. Tolik nádhery, co se kolem mne každý den střídalo ... Nemohl jsem to nefotit. Tak jako u jezer Rae. Když vyšlo slunce a já udělal fotky, na které jsem čekal, sbalil jsem se a sešel dolů k jezerům.

Tam jsem musel zastavit. Bylo to tak nádherné! Vyndal jsem foťák a začal fotit. Jedna fotka. Druhá fotka. Třetí, čtvrtá ... desátá. Foťák jsem zase vypnul. A zakázal si dělat další fotku dřív, než za čtvrt hodiny. Došla by mi baterie. Uběhla minuta. Udělal jsem dvacet kroků. A nemohl jsem jinak. Vyndal jsem foťák, zapnul ho a fotil dál.

Na starosti o jídlo jsem se vykašlal úplně. A kolem jezer Rae se motal půl dne. Dvakrát jsem zabloudil a vydal se po špatné odbočce. Díky tomu mám jezera vyfocená i z jiných směrů. Naprosto úžasné místo.

- "Konečně tady!" Chtěl jsem tu být už v poledne. Mám hodinu zpoždění. Výška 3100 m. Horní Palisádové jezero. Je to ... nádhera. Průzračně čistá voda. Hory a kopce v pozadí. A to slunce tak pálí. Nikde ani živáčka. Batoh jsem shodil na zem. Sundal si boty. A tak, jak jsem byl, ve všem oblečení, jsem skočil do jezera.

- "Brrr! Studená!" zatřásl jsem se zimou a začal se svlékat. Každý díl oblečení jsem vymáchal ve vodě. Praní bez pracího prášku. Oblečení obsahovalo jen prach, písek a pot. Nic, co by jezeru ublížilo. Jednotlivé kusy oblečení jsem vyskládal na kámen vedle jezera, aby se na slunci usušily. Když už jsem na sobě nic neměl, skočil jsem zpátky do vody. Byla nesmírně osvěžující. Několik temp do hloubky a rychle ven. Utřel jsem se a vzal si kraťasy s tričkem.

Nabral jsem vodu a začal vařit oběd. Absolutní pohoda. Ani by mne nenapadlo vzpomínat na těžké začátky. Dal jsem si bramborovou kaši s trochou uzeného hovězího. Lehl jsem si na slunce a opaloval se. S každým kolemjdoucím jsem prohodil pár vět. Chválili mi místo, které jsem si vybral pro svou polední pauzu. Spěchali nahoru k Mather Passu. Ten jsem překročil dnes ráno.

Pohody jsem si užíval až do pozdního odpoledne. I své čistoty. Pak jsem vše sbalil, oblékl se do trekového a zamířil dolů. Čekalo mne 'zlaté schodiště', Golden Staircase, z kamenů vystavěné prudké klesání do údolí. Cestou jsem potkal několik srnek. Bylo to fantastické ...

Hygiena na treku nebyla úplně elementární. Jediná místa, kde se člověk mohl opláchnout, byla jezera a řeky. Jezera byla lepší, protože v nich slunce během dne ohřálo vodu. Zejména v těch mělčích. Řeky byly ledově studené.

Voda v jezerech byla nádherná. Absolutně čistá. Byly tam ryby. Majitelé rybářských lístků je vesele chytali. V pohoří Sierra Nevada je chytání ryb ve všech jezerech nad výškou 3000 m povoleno ...

Jedna věc z mého vybavení zůstala po celou dobu treku netknutá. Mýdlo. Speciální, odbouratelné v přírodě. Kdykoliv jsem narazil na nějaký potok, nabíral jsem vodu do láhve. Tu vodu jsem pil. A věděl jsem, že ji pijí všichni ostatní. Lidé, zvířata, stromy ... Ani by mne nenapadlo znečistit ji mýdlem. Voda byla na pití, ne na mytí.

Odráželo se to na rukou. Postupně se na nich usazovala mikrovrstva hlíny, která se bez mýdla nedala umýt. A při tom jsem je měl neustále čisté. Téměř sterilní. Několikrát denně jsem si ruce desinfikoval. Před každým jídlem a po každém záchodě. Takovým tím gelem, co ve vteřině zničí 99.9% bakterií. Jenže neničil zažranou špínu. Ale co. Zvykl jsem si.

Došel jsem na křižovatku. Pauza. Je pět hodin odpoledne. Chtěl jsem tu být o dvě hodiny dřív. Teď už je pozdě. Příliš pozdě. Mám dvě možnosti. Pokračovat po pěšině do hor. A spát u nějakého překrásného jezírka ve výšce tří kilometrů. V zimě. Dýchat a vidět od úst stoupat páru. Anebo jít dolů. Klesat kaňonem podél řeky. Tam dole, tři hodiny chůze odtud, mají být přírodní horké prameny. Na louce uprostřed lesa. Díry v zemi. Neoznačené. Neturistické.

Obě cesty se po dnu chůze zase setkají. Takže jde o to, co chci vidět víc. Rychlejší cesta vede přes hory. A já docela spěchám. Takže bych měl jít tudy. Na druhé straně mne lákají ty prameny. Představa, že někde večer v lese vlezu do horké vody. Jenže už je pozdě. V noci bych to nenašel. Proto jsem chtěl být na této křižovatce dřív. Teď už nemám šanci.

Na nebi vyšel měsíc. Ještě za světla. Obrovský měsíc. Skoro úplněk. Koukám na něj.
- "Tak to ne! Nevadí, že je pozdě!" rozčilil jsem se. "Najdu to! Ještě dnes před půlnocí, za svitu tohoto měsíce, se ponořím do horké lázně!" rozhodl jsem se. Popadl jsem batoh a vyrazil kaňonem dolů.

Průvodce nelhal. Skutečně to byly tři hodiny chůze. Ještě víc. Dvakrát jsem musel překonat řeku. Pokaždé po kmeni, který byl přes řeku poražen. Za úplné tmy jsem začal stoupat do kopce. Cesta vedla serpentinami vzhůru a já začal litovat svého rozhodnutí. Nakonec jsem vyšel až na vrchol. Cesta se zlomila a prudce klesala dolů. Tady někde, v kopci dolů, to má být.

Našel jsem správnou odbočku i několik míst pro stan. V deset večer bylo hotovo. Měl jsem postavený stan, uvařil jsem si a najedl se. Ještě najít ty prameny. Zavřel jsem stan a vyrazil do přírody.

Nedá se to. Okolní louky jsem pročesal několikrát. Nikde ani náznak díry s vodou. Ještě k tomu horkou. Potmě s čelovkou se to prostě nedá najít. Je už skoro jedenáct. Už bych to vzdal, ale slíbil jsem si přece, že ještě dnes, ještě pod tímto měsícem, to najdu. Tak ještě jednou. Začnu u toho vodopádu, co hučí na kraji lesa.

Došel jsem k němu a na moment zastavil. Do malé tůňky stékal po skále potok a poslední metr dopadal jako vodopád. Tady začnu a pročešu celou louku. Píď po pídi. A budu si značit, kde už jsem byl. Počkat. Něco nebylo v pořádku. Znovu jsem se otočil na tůňku. V měsíčním světle z vody stoupala pára. Strčil jsem do ní ruku. Byla horká. Ale ne vařící.

Neváhal jsem ani okamžik. Sundal jsem boty, shodil ze sebe šaty a vlezl do tůňky. Sedl jsem si do horké vody a posunul se přímo pod vodopád. Bylo to božské. Horká voda mi dopadala na hlavu a na ramena a od nich se odrážela do tůňky. Dělala při tom pořádný rachot a přehlušovala zvuky okolního lesa.

Připomnělo mi to moje dětství. Každou neděli večer jsem se koupal. Ve vaně. V koupelně nad vanou jsme měli plynový ohřívač vody a když jsem si napouštěl vanu, oheň hořel naplno a vydával hlasitý zvuk. Ten zvuk přehlušoval všechny zvuky okolo. A já jsem byl v té chvíli izolován od světa. Hrozně jsem si to užíval. Přestože jsem měl vanu už dávno plnou, nechával jsem to další hodinu téct kvůli tomu zvuku. Dodatečně se dědečkovi s babičkou omlouvám za účty za vodu a plyn.

Byla to absolutní paráda. Sám, nahý, uprostřed nočního lesa v americké divočině. Voda byla příjemně horká. Vodopád mi masíroval hlavu a ramena a já je jen natáčel podle toho, kam jsem chtěl nechat dopadat proud horké vody. Rachot kapek do tůňky přehlušoval všechny zvuky okolo. A na to všechno svítil měsíc v úplňku.

Uvolnil jsem se a zasnil se. Věděl jsem, kde jsem. Že venku z tůňky bude zima. Že sebou nemám ani ručník. Že se v té zimě budu muset mokrý nějak dostat do stanu. Ale neřešil jsem to. Bylo mi to jedno. Tady a teď. Koukal jsem na hvězdy a bylo mi blaženě. Tu blaženost jsem si nechtěl nechat kazit žádnou malicherností. Zůstal jsem tam sedět až do půlnoci ...

Když jsem opustil národní park Yosemite, cesta se změnila. Najednou jsem byl sám. Davy lidí, které proudily po JMT, zmizely. Začal jsem potkávat tak jednoho, dva lidi za den. I profil cesty se změnil. Začala být taková 'tvrdší'.

Prudší stoupání, prudší klesání ... ne tak dokonale udržované pěšiny ... Riskantnější horské přechody ... Místa, kde šlo o život několik hodin v kuse ... Myslím, že kdykoliv v životě uslyším slova 'Sonora Pass', hrůzou mi vstanou vlasy na hlavě. Pokud tam ještě nějaké budu mít. Ale dokázal jsem to. Překonal jsem to.

Narazil jsem ale na místa, která jsem překonat nedokázal. Musel jsem najít alternativní řešení. Která by asi zkušeným horalům připadala nebezpečnější, než to prostě projít.

Měl jsem třeba před sebou půlhodinovou cestu po vysekané pěšině ve skále sto metrů nad propastí, kde foukal prudký nárazový vítr. Ten vítr mi z hlavy serval hluboko naraženou čepici a vyhodil ji do výšky. Místo toho jsem zvolil riskantní několikahodinový sestup korytem potoka po skalách až na dno kaňonu a následný výstup prudkým srázem zase nahoru. Lezl jsem jen díky zachytávání se a vytahování se za keře a stromy. Ale dokázal jsem se dostal zpátky na cestu. A byl jsem z toho nadšenější, než kdybych přežil tu půlhodinu po skalní římse.

Všechno to stálo hodně sil. Mnohem víc mne to ale odměnilo. Nakonec jsem si přiznal pravdu. A patagonský Fitz Roy přeřadil v žebříčku světových krás na druhé místo. Jako pro Evropana to pro mne bylo nepříjemné. Přiznat si, že nejkrásnější část naší planety leží v USA. Tak trochu to ospravedlňuje Američany, kteří si v životě neopatří cestovni pas. Prostě to nepotřebují. Při krásách, co USA nabízejí ...

Dne 21. září 2014 jsem byl na své cestě už 1750 dnů. Ten den jsem spal v cirkuse. V cirkuse cirkuse. V luxusním apartmá ve 28. patře kasína Circus Circus, v americkém státě Nevada, v pouštním městě stejného jména, jaké má můj oblíbený francouzský herec - 'Reno'. Po čtyřiceti dnech to byla moje první noc mimo divočinu. Ještě ráno by mne ani nenapadlo, že večer nebudu spát ve stanu. Že už nebudu v Kalifornii. Ale o tom zase příště.

Byla už noc. Byl jsem zvyklý chodit dlouho do noci. Měsíc na nebi a čelovka na hlavě mi dodávaly dostatek světla pro noční pochod. V uších jsem měl sluchátka. Poslouchal jsem Harryho Pottera. Čtvrtý díl. Ten jsem ještě nečetl, ani neviděl ve filmu. Miluju ty knížky. Došel jsem na malou mýtinu. Zastavil jsem. Zastavil mne zvuk. Hlasitý zvuk z koruny stromu přede mnou.

Zvedl jsem hlavu a čelovkou zamířil nahoru. Dvě zelená světla. Oči.
- "To musí být sova" řekl jsem si. Když jsem si včera večer stavěl v lese stan, všiml jsem si sovy, co seděla přímo nade mnou. Chvíli jsem na ni koukal a čekal, jestli mi nenese psaní ze školy kouzel a magie v Bradavicích. Ale nic mi nedala. Seděla tam a nechala se prohlížet až do chvíle, kdy jsem vytáhl foťák. Jako vždy. Teď byla přede mnou další sova. Velká sova.

Udělal jsem krok. V té chvíli se sova pohnula. Během vteřiny vylezla po kmeni o dva metry výš. Neskutečně rychle.
- "Počkat, sovy přece nelezou po kmeni. Sovy létají. Není to sova! Je to veverka!" Neuvěřitelně rychlá veverka. Dva metry za vteřinu. A pěkně mohutná. Jak totiž lezla nahoru, létaly od ní větve, co měla v cestě. Jakoby ten strom hoblovala.

Přepnul jsem čelovku na nejsilnější intenzitu a zamířil na veverku. V té chvíli se pohnula znovu. Ve vteřině slezla zpátky ty dva metry dolů. Pak z výšky tří metrů skočila do keřů pod stromem. Ozval se výbuch. Jakoby tam dopadla tuna váhy. A pak se rozběhla. Po čtyřech, mezi keři, směrem ode mne. Strašně rychle. Za ní zůstávala dálnice. Na okamžik jsem ji uviděl celou. Nebyla to veverka. Vypadala jako obří 'mut' z prvního dílu Hunger Games. Jenže muti nejsou. Medvěd!

Ozvalo se zapraskání. Opět z koruny stromu. Posvítil jsem tam a uviděl další dvě zelená světla.
- "Ty jo, druhej!" Opakoval se stejný scénář. Bleskové slezení o dva metry dolů, skok do keřů, výbuch, a sprint ode mne pryč. Musel jsem vyplašit dvě mláďata. Metráková mláďata. A kde jsou mláďata, tam je i maminka. Mohla by chtít prozkoumat, co vyděsilo její děti. A preventivně to neutralizovat. Takže rychle pryč!

Vlastně nemusím rychle. Teď když vím, jak rychle běhají. Jak rychle lezou po stromech. Udělal jsem pár kroků, když jsem tak tak zastavil. Abych do toho nešlápl. Uprostřed cesty leželo hovno. Mělo stejnou velikost a tvar jako lidské. Ale jinou konzistenci. Poznal jsem je na první pohled. Medvědí. Medvědí vzkaz. Co jim jako můžem. Nebylo pochyb. Tahle země patří medvědům.

Autor: František Klein | pondělí 18.5.2015 5:01 | karma článku: 18.66 | přečteno: 636x

Další články blogera

František Klein

1700 dnů na cestě kolem světa: VIXI

- "You don't want to do that (To určitě nechceš)!" Je 2. srpen 2014. Den číslo 1700 mé cesty. Před třemi dny jsem vystál kilometrovou frontu na mexické hranici a vstoupil do země neomezených možností. Od té chvíle se všechno podělává. Vlastně to začalo už dřív. Ještě na Utile. S Ančou, Bětou, Cyrilem a Davidem. A zdaleka to nekončí. Ještě se to zrychluje. - "I have to (Musím)." Jsem mu vděčnej. Upozornil mne na nebezpečí, se kterým jsem nepočítal. Smrt žízní. Zdaleka to ale není to největší nebezpečí, co mne čeká ...

6.4.2015 v 5:01 | Karma článku: 16.71 | Přečteno: 674 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.67 | Přečteno: 90 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.69 | Přečteno: 90 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 317 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.30 | Přečteno: 406 | Diskuse
Počet článků 2 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 655

Nepřipravený cestovatel na cestě kolem světa. Všechny články z cesty, stejně jako fotografie a informace o tom, kde jsem, najdete na www.unpreparedtravellers.com/cs.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.